Rozhovor s Karlem 1. díl
Kay (Sunshine): Rozhovor s tolika myšlenkami, že jsou třeba dva díly (1/2)
Autor: dardzi
Karel Buriánek alias Kay, frontman kapely Sunshine, si pro rozhovor vybral malou přijemnou kavárnu na pražské Letné. Původně prázdná místnost se s postupem času začala plnit a občas se do cvakání foťáku tak pošeptmu ozvalo: "To bude asi někdo slavnej, že s ním dělají rozhovor." Nevím, sláva se měří blbě, ale kdyby si ty slečny šuškaly, že to bude někdo, kdo něco umí, dal bych jim za pravdu. Umí hrát muziku a umí přemejšlet. A to není marná kombinace.
Jak jste na tom s novou deskou?
Deska je ještě daleko. Ale na nových věcech jsme začali dělat, už když jsme dodělávali Dreamera. Museli jsme v tý době dát k ledu nějaký „odpad" a pak jsme ty kousky začali analyzovat, jestli se dají k něčemu použít. Hodně zkoušíme, třikrát čtyřikrát týdně, šest i osm hodin a nemůžeme hrát pořád dokola to samý. Nebaví nás to. Takže děláme dema, řešíme technickou stránku věci a máme toho připravenýho strašně moc, ale zároveň není hotová žádná nová věc.
Chápu dobře, že některý starší zbytky se objeví na nové desce?
Taky jinak vznikla. Nikdy předtím jsme neměli tak dlouhé mezidobí mezi jednotlivými deskami. Před Dreamerem jsme točili v Americe v hodně nadstandardních podmínkách Moonshower and Razorblades, což byla první deska, která od nás nevyžadovala úplné soustředění. Poprvé jsme pracovali s producentem a lidmi ve studiu, kteří se starali úplně o všechno. My byli „jen" takoví developeři nápadů, které pak někdo šikovně editoval, skládal, míchal a lepil.
A občas to dopadlo i tak, že jsme si říkali: „Aha, takhle to nakonec zní, tak se to naučíme hrát." Songy vznikaly od elementárního nápadu, který se postupně obaloval. Celkově to byl diametrálně odlišný způsob práce, než kdy předtím. Po Moonshower and Razorblades jsme hodně hráli a skoro dva roky rezignovali na psaní nových věcí. A když už jsme po dvou letech dostali chuť na něco novýho, začali jsme na úplně čistém listu. Proto je Dreamer jiný než předchozí desky. Neměl znít nihilisticky a obskurně. Měl být mnohem čistší, bez jinotajů. A to se povedlo. Až tak moc, že nám pak bylo podsouváno, že jsme ji záměrně udělali mainstreamově přijatelnou a trochu popovou.
Díky tomu se vám ale asi trochu změnila základna fanoušků, ne? Možná rozšířila…
To zatraceně. A nečekali jsme to. Čekali jsme spílání a ne, že naroste počet lidí, co nás začnou nějak vnímat. Paradoxní na tom všem je, že mediální masírka a promo byly u Dreamera mnohem menší než u Moonshower and Razorblades, kdy nás licencoval z Ameriky Universal a stavěl celý humbuk na tom, že kapela původem z Čech udělala velkou okliku přes svět, vydala desku v Americe a teď vám ji doma ukážeme. Na to se nachytalo hrozně moc lidí i novinářů, kteří začali psát o Sunshine jako o kapele, co ji doma nikdo nezná a venku o ní vědí všichni. A my se tomu smáli. Ale dělalo to dobrou službu. Spread out byl mnohem širší a byl to základ pro další práci.
Na promo Dreamera pak Universal nedal tolik peněz, ale protože má deska přístupnější zvuk, zafungovaly jiný principy. Je spousta teenagerů, co se potřebují identifikovat s nějakými vzory. Poslouchají muziku, která nějak k jejich věku patří, hledají ji. V Čechách ale nemáme Billy Talent nebo My Chemical Romance – kapely trendový pro emo – děti. A tak do toho Suns spadli, jako taková z nouze ctnost. Všechny tyhle děti se chytly jak na mucholapku.
Vnímáš to pozitivně, nebo bys chtěl být radši někde jinde?
Od jistý doby tyhle věci neřeším a vnímám to v podstatě jako pozitivní. Hrajeme už fakt dlouho a projeli jsme si různé mezistupně publika. Od sofistikovaných intelektuálů, co vědí, že je to úplná sračka, a nemá to hlavu ani patu, ale když se jim to náležitě prodá, nakonec si mnou brady a říkaj: "Hmm, to je zajímavý." Další jsou ti, co vůbec nevědí, o co jde, ale někde si o nás přečetli a měli pocit, že by bylo společenské faux pas nás nevidět a nebýt viděni na našem koncertu. A to není úplně nejlepší publikum. Házíš ven emoce, který tu narazí na neprodyšnou stěnu a nevracejí se.
A pak jsou tu ty děti. Ty neřeší tyhle malicherné hry dospělých. Mají svoje náramky, rukavice, pruhovaný trička, fashion, vlasy, šminky a to je pro ně důležitý. A když je kapela osloví, vrací se k ní, když ne, dají ruce pryč. Je to vděčné publikum. Něco do nich nasypeš a víš, že to v části z nich něco zanechá a půjdou dál přes všechny ty cetky, které jsou pro ně signifikantní. A třeba zjistí, že je tam i něco, co jim může pomoct vnímat muziku trochu jinak.
Jo, nakonec odrostou a nevím, jestli do jejich věku dorostou další, ale s tím nic neuděláš. Nejsme žádný boyband, děláme tvrdou muziku, záměrně neoslovujeme nějakou cílovou skupinu. Ta se vygenerovala sama. A za to jsem rád.
foto: Petr Konečný
Doufám, že se někam posune. A může se taky stát, že nám lidi řeknou, že jsme se úplně zbláznili. Nikdy to nevíš dopředu. My už si neříkáme, že tam musí být tři rádiové hity. Tenhle přístup byl gró u Moonshower and Razorblades. Lidi, kteří na tom participovali jako producenti, měli svoje vize. Prý tam musíme dostat dvě tři rádiovky, abysme měli klid od Lindy Perry, která do toho nalila peníze a chce něco, co se bude prodávat. A ve zbytku už si můžeme hrát s krabičkama a kroutit čudlíkama. Tak vznikají prefabrikáty všeho, co stojí na penězích. Nás teď ale nic moc podobnýho nesvazuje. Nedostáváme moc peněz, takže když se rozhodneme, že všem ukážeme záda, můžeme. Je otázka, jestli chceme.
Jasně, že nechceme. Ale poměr uvědomění si, že nemůžeme, protože bysme přišli o chleba, a na druhé straně stojící svobodné vůle dělat věci, jak sami chceme, je u nás vyvážený. Navíc je v Čechách psaní hitů pro rádia a televizi prakticky nemožný. Je tu klan rádií, co fungují na bázi: všichni posloucháme Evropu 2 a děláme, co ona. A když pak uděláš čistě popovou věc a když člověk, co rozhoduje o playlistech na Evropě 2, řekne, že to z jakéhokoliv důvodu hrát nebudou, hrát to nebudou. A pak to nehraje nikdo krom dvou tří malých rádií, co mají hrdý status nezávislosti. A televize? Ta je ještě víc o ničem.
A jak se vám teda líbilo v Noci s Andělem?
Tak to je taky story. Přes dva roky jsme odolávali a říkali jsme, že tam nejdeme. Osobně se neshodujeme s konceptem Pavla Anděla ani s dramaturgií pořadu. Mám pocit, že jí trpí samotné kapely. Něco jiného jsou americké prestižní talk show s velkým dopadem, kde, když to kapela zmastí, protože to technicky nejde udělat líp, dostává stejně hrozně moc zpátky. V Andělovi totálně ignorují potřeby kapel, aby to koncepčně vypadalo na obrazovce dobře.
A my řekli, že nechceme hrát ve studiu Český televize, protože bychom si akorát ublížili. A pak, protože o nás asi stáli a protože už jsme byli asi jediní, co tam nebyli, přišla další nabídka a my přistoupili na kompromis. Zahrajeme živý koncert, televize si nás nasnímá a pak doděláme rozhovor. A i tak si pořád myslím, že to bylo z našeho úhlu pohledu na hraně, protože nad způsobem, jakým se odehrává rozhovor s kýmkoliv, kdo tam je, mi zůstává rozum stát. Moc nechápu, že takový pořad může fungovat a že ho ještě nikdo nesestřelil. Vždyť tohle patří do Televizního klubu mladých, model 85.
Ještě jednou zpátky k nové desce. Budete ji dělat v Česku?
Nevím. Je trochu limitovaná penězma, protože pokud se rozhodneme pro lidi, který budeme opravdu chtít, bude to stát dost. Prvotní idea je točit na různých místech, stejně jako jsme to dělali s Dreamerem. Jen si chceme některý věci točit úplně sami. Máme možnost dobrýho studia v Berlíně a pak by bylo fajn, kdybychom mohli zase do Ameriky a do Anglie. Ale taky se může stát, že to natočíme doma v kuchyni. Ono je to dneska už totiž jedno. Povědomí o tom, co je kvalitní zvuk, vzalo za svý. Parametry se posunuly, postoje nejsou tak konzervativní a po technický stránce věci, kdy si dneska můžeš vybavit úplně funkční domácí studio sám, nikdo nepozná, kdes točil.
Je podle tebe rozdíl v tom uspět tady a v cizině?
To by asi měl říct někdo, kdo v cizině uspěl. Ale asi jo. Hypoteticky tady na ten úspěch stačí hrozně málo. I když to ode mě teď může znít pěkně nafoukaně. Vím o lidech a kapelách, kteří měli tím, co dělali, nějakou x-procentní šanci prezentovat se mimo Čechy a možná s tím mohli i uspět. Jejich směřování mělo být kosmopolitní v tom smyslu, že kdyby odjeli do nějaké anglicky mluvící země, nekoukali by na ně jako na někoho, kdo přišel z Antarktidy. Zvuk kapely by byl globálně akceptovatelný. Tyhle lidi si byli od samýho začátku vědomí toho, že i když v Čechách mohli být svým způsobem výjimečný, tak ve chvíli, kdy překročí hranice směrem na západ, už v první vesnici za Cínovcem musí čelit konkurenci, která jim to nebude nijak ulehčovat.
Kapela, která tady může být megaadorovaná tisíci lidí, bude za hranicemi obyčejnou kapelou a bude muset prokázat, že je něčím výjimečná. Je třeba si uvědomit, že v momentě, kdy chce někdo na západě prorazit, bude muset kurva tvrdě pracovat a čelit tomu, že jim budou lidi tisíckrát podsouvat, že nejsou nějak extra výjimečný, že budou muset pracovat a stupínek po stupínku se dostávat na lepší pozice. A právě nad tím radši všichni mávnou rukou a řeknou, že je lepší dělat ramena tady v tom našem malinkým ohraničeným teritoriu, protože je to z tohohle úhlu pohledu snazší. A hlavně to nestojí to strašný odříkání a uvědomování si, že takových, jako jsi ty, jsou tisíce. Nemusíš objíždět Evropu, sbírat si pomalu fanoušky a dostávat lidi na svou stranu.
Jaký jsou teda předpoklady úspěchu u nás?
Výhoda je, že tenhle národ má kulturní identitu, která je poměrně jasná a zřejmá. Pokud se ti podaří naplnit nějakých pět základních parametrů oslovení lidí, máš podle mě šanci. Tenhle národ je pořád strašně sentimentální a když se povede trefit tu sentimentální strunu, jsi náležitě nablblej a splňuješ všechny atributy univerzálnosti pro všechny generace a skupiny od intelektuálů po plebeje, máš vyhráno.
Tady lidi mnohem radši brečí nad tím, jak je špatně a jinde by mohlo být líp. Je to snazší, než aby se opravdu sebrali a začali se sebou něco dělat. A v momentě, kdy jim na tohle někdo přitakává a ještě tomu dá uměleckou formu... Proč tady jsou asi do dneška populární všichni ti lidi, kteří byli za komunismu revoluční, když pojmenovávali věci, co byly špatně? Vždyť jsou pořád za hvězdy a je to proto, že lidi strašně rádi poslouchají o minulý mizérii.
Myslím, že to ignorujeme. Nevrátili jsme se domů, protože jsme neuspěli. My se v nějaký klíčový moment rozhodli, že je pro nás důležitější žít v Čechách. Že jsme Češi. To nemá nic společného s nacionalismem a vlastenectvím, spíš to jsou osobní důvody každýho z nás.
Možná to byl nějaký záchvěv strachu a nerozhodnosti. Nebo naopak. Nevím. Ale nebyla to prohra, za kterou bych se dnes mlátil do hlavy. A bylo to o to zábavnější, že si zkoušíme, jestli vůbec jsou lidi v Čechách schopný akceptovat to, co děláme. Mohlo se stát, že nás všichni mohli poslat zpátky na Sedmičku, protože bysme nikoho nezajímali.
Zdroj: Superbeat.cz