Kay Buriánek na cestách aneb Můj milý deníčku - část I.
23. 6. 2010
Kay Buriánek na cestách aneb "Můj milý deníčku" - část I.
Zmizel mi banner. Nejsem. Na tejden jsem se vypařil, a už nejsem. Už nemám ani banner. Neříkejte, že jsem vám chyběl. Jo, měl jsem tejden volno a cestovatelskou. Teď jsem ale zpátky a přivezl jsem ‚můj milý deníčku‘, takže to na vás pěkně vyvrhnu – a vy si s tím dělejte, co chcete.autor: Kay
Buriánek
Festivaly, festivaly, festivaly. Mučednická cesta kulturním létem. Všude je jich spousta, těch tuzemskejch je víc, než je zdrávo, ne všechny za něco stojej, a i ty, co vypadají, že možná jo, jsou vlastně jenom z velký části pastička s bezpohlavní výplní. Ale to až třeba někdy jindy.Ibiza jako warm up? Proč ne. Insomniak na cestách, sluneční brejle po téměř nulovým spánku jsou nutnej antikomunikační štít. Pár hodin kómatu, konečně Norimberk a ukázněný Němci, co letěj chytat bronz a lelky na Mallorcu. Kombinace k pohledání. Jedno letiště, druhý letiště. Všechny letiště jsou stejný, něco o tom vím, věřte mi. Už jsem jich viděl, zažil… Jsou jenom malý a velký, civilizovaný a míň civilizovaný, ty, co mají dobrý bary, a ty, co nemají žádný bary.
Ibiza finally. Dvacet pět stupňů, zataženo, příjemná vlhkost. Shuttle do San Antonia. Ibiza je jenom o jednom slovu. Clubbing. Všechno na pěší vzdálenost, nadprůměrná koncentrace rozdováděnejch Britů, co začínaj žít o půlnoci, končej ráno a jdou rovnou na pláž (nebo dělat brutální bordel v hotelu). Takhle to zní hrozně dobrodružně a romanticky, ale syrová skutečnost je špína, chlast, zvratky, přešlehnutí, písek všude, blackout, sex na jednu pikosekundu, jedno s kým, kde, kam a jak, tlustý hnusný holky s pasem UK, hooligans s těma nejblbějšíma kérkama pod sluncem, bílý ručníky s červeným křížem, paella a pivo. A ty nejlepší DJs a kapely celý léto v trianglu klubů, kde se to „všechno“ děje – Amnesia, Eden a Es Paradis.
Je to bizarní a absurdní kombinace. Ale funguje. Eden má zlatou kopuli jako nějakej tureckej palác a vevnitř všechno šlape jako švýcarský hodinky. Judgement Sundays je nová klubová noc a důvod, proč jsem se sem plahočil – jedním z otvírajících jeExample, společně s DJ Wirem a Micky Slimem. Example je můj malej hrdina. Dj Wire je odteď můj velkej hrdina. Skvělej, asi hodinu a půl dlouhej set, žádný extra modely, prostě flaška Absolutky, nějaký mix drinky, pár buchet v prostoru pro DJs a kvalitní hiphop-dubstep-hardcore-jungle oldschool set, poskakující gangstas všude kolem a pokérovanej Micky Slim hecující crowd i polonahý nevkusný tanečnice, co mít cedulku, vypadají jako prodejnej inventář klubu. Úlet. Spokojenost. Won’t Go Quietly vychází tenhle tejden, a je to skvělá deska, Example v Edenu byl roztomilej. Tak tohle je (taky) Ibiza. Time less bezstarostnost…
Flash! Cesta zpátky do šedivýho Německa a ještě šedivější Prahy, decentní přebalení báglu, pár hodin spánku a znovu směr Německo. Tentokrát autem a na sever. Hurricane festival. Sever a bílý noci. Hlavní sponzoři jsou letos Beck’s a T-Mobile, což znamená cca šedesát tisíc vožralejch Němců, co tři dni skoro furt telefonujou. Ne, je to vtipnější, fakt. Jsou tři dni na prach a skoro vůbec netelefonujou, ale nesmyslně s sebou nosej nafukovací matračky a jiný krávoviny. Vlastně pozorovat lidi kolem je kolikrát zábavnější než sledovat kapely. Přesto – den jedna je zábavnej ažaž.
Biffy Clyro nám vyklouzli, což mě docela mrzí, ale nemáme patent na infarkt časomíry. Paramore jsou šílená nuda na hlavním pódiu. Afektovaná zrzka, co sice asi umí zpívat (kvičí, ale docela dobře… To je přesnější), leč kapela je škrobená, nudná a celý je to děsně divný. O čem že to je Twillight? O zabijačce na Moravě? O čem jsou do háje Paramore? Redhead underage emo porn? Oukej… Tak jo. Enter Shikari jsou docela jistota, ale co předváděli tady, je na metalovej metál. Moshpit (ne poprvé a naposled!) zvednul narudlej prach a suchou hlínu a dobarvil kmenovej pokřik bojovým odstínem. Heavy dubstepový vložky, hravost a epilepsie – to byli Enter Shikari. Temper Trap prej byli fajn, ale já dal přednost časově kolidujícím Kap Bambino v malým bílým techno stanu (příště se naučíme barvy, jo?), a udělal jsem sakra dobře. Francouzský duo z Bordeaux je sice klišé nad klišé, používají stejně propálenou „on mašinky, ona ječí“ formuli, ale Caroline má sex appeal a umí strhnout dav. Nástup ve školní uniformě, totál oldschool obleček à la punčochy, sukně a kšandy bere za svý po pár prvních tracích a prvním crowdsurfingu. Něco mezi Amélií z Montmartru a holčičkou posedlou ďáblem, napůl epilepticky a napůl s baletní průpravou rotuje kolem vlastní osy a padá na záda. Pivo do vlasů, další škleb a další rozjetej party track, exprese prýštící na všechny strany a publikum v transu. Tomu říkám povedený intro festivalu! Tegan And Sara z donucení jenom podporujou rčení o tom, že nevkročíš dvakrát do tý samý řeky. Já to udělal, a dal bych si za to facku. Nuda, vopruz, otravný německý hipíci s dvěma promile v krvi, tráva, kašírovanej mír a láska. K čertu s tím a spát, spát, spát. Beatsteaks i The Specials už patří do neviděnýho soundtracku k několikahodinový hybernaci, takže díky, ale tohle fakt při smyslech nedám…
zdroj: abradio.cz
