SUNSHINE

Nebudu lhát, zaspal jsem i dneska, když to píšu, a tak vás má neschopnost dokopat se k dodržování terminů osvobodí od sáhodlouhejch elaborátů, budu se snažit bejt fakt stručnej. Ta ranní hysterie byla trochu zbytečná, protože první, koho chci vidět, jsou Does It Offend You, Yeah? A po nich dlouho nic. Penetruju areál přesně v momentě, kdy oni modrý pódium. Naposledy jsem je viděl právě tady, tři roky zpátky, ve stanu a starý sestavě, a bylo to super. Jsou ležérní, vykazujou adekvátní míru nadšení vzhledem k tomu, že lidi se teprve trousej, ale nešidí to. Mám je hodně rád, takže přehlížím fuckerskej přístup a užívám si jejich klasický ‚šlágry‘, basistku, novýho kytaristu i asi dvě novinky, co hrajou. Hlavně The Monkeys Are Coming je slušnej track, musím si je dát ještě jednou na Rock for People. Po nich nastává dlouhá díra.

Z Phoenix mi stačí fakt pět minut a pouštím je ochotně na stupínek vítězů k Archive. Akademická nuda, slušňáckej ansámbl a ukňouraný roztahaný songy. Zdrhám na Green mrknout na pokérovaný The Gaslight Anthem. Mají za sebou velký logo s lebkou a zkříženejma hnátama a vtipkujou s dobře naladěným publikem, že by klidně mohli mít to St. Pauli (jsme kousek od Hamburku, takže St. Pauli znak tu má každej druhej na všem, včetně pláštěnek). Docela mě bavěj, je to poctivý, mají hity, na nic si nehrajou, maká to. Ale čtyřicet minut je fakt hodně, už po dvaceti to začíná bejt kolovrátek, takže jump zpátky na Blue, kde se už chystají LCD Soundsystem.

Murphyho partu jsem nikdy neviděl, jejich desky mě hodně baví, takže jsou jeden z mejch headlights na neděli. Pódium zaflákaný jejich analogovejma mašinkama a všude sady různejch bubnů, bubínků, kravskejch zvonců a vůbec všeho, do čeho se dá mlátit a vydává to nějakej zvuk. James Murphy vypadá zmateně, trochu jako Medvídek Pů na penzi a bezdomovec dohromady. Má geniálně sehranou partu muzikantů, takže během prvních dvou věcí většina přihlížejících nenásilně konvertuje k jejich víře a tančí. Když mají skoro všichni na pódiu paličky v ruce, je to fakt hodně velkej funky mazec à la Liquid Liquid nebo newyorská klasika ESG. Hodně mě to baví, ale ouha – začíná první regulérní slejvák, a nehodlá jen tak přestat. Lidi ale zůstávají, a tak zatímco na pódiu to rozjížděj LCD, dole se to mění v pěkně rozmáčenou taškařici a narudlý bahno lítá všude. To holt muselo přijít. Lejt přestává přesně v momentě, kdy LCD končej, zbežně mapuju, kde všude jsem mokrej a zdrhám směr Green, kde dohrávaj hipízácký klučinové Vampire Weekend.

Když človek vidí v tak krátkým časovým úseku takový množství kapel, nutí ho to vnímat trochu černobíle a selektivně. Takže Vampire Weekend ne. Nebaví mě jejich “pozitivní” energie, strojená komunikace s lidma a vlastně ani songy. Přestože by měli bejt jedním z headlinerů, na mě to prostě nezabírá. Možná to je tím, že jsem si doma zapoměl batikovaný tričko.

Červenáček servíruje Ash s hostujícím Russellem Lissackem, kytaristou momentálně hybernujících Bloc Party. Nemám je naposlouchaný, ale šlape jim to skvěle, mají za ty roky nastřádaný nesporný hity, který sázej jeden za druhým, na Lissacka se dobře kouká (jasně, jsem hetero, myslím tím, jak a co hraje, neasi), lidi se bavěj, takže ‘easy’ získaný plusový body. Ani to nebolelo. A je tady moje největší dilema, protože Prodigy časově kolidujou s The Strokes a navíc i s The Bloody Beetroots Death Crew 1977 v bílým stanu. Dávám si na to palačinku s Nutellou a volím stan. Kdyby svítilo sluníčko, budou si asi všichni myslet, že mám úpal a zbláznil jsem se, jenže nesvítí, takže si jenom klepou na čelo. The Bloody Beetroots jsou prostě moje hvězdy festivalu, haha. Stan zaplněnej tak akorát se během pár sekund mění v Dantovo peklo. Cyberpunkový techno inferno s přesahem až někam k hardcore (hrajou i New Noise od Refused a párkrát citujou i Rifoki – screamo projekt, kterej má Bob Riffo společně se Steve Aokim). Mám to sice slušně nastudovaný, ale tohle mě fakt odpálilo. Mrkněte se na nějaký jejich videa a získáte alespoň rámcovej obrázek o tom, jak to asi funguje (http://www.deathcrew77.com/videos ).

Prchám totálně uhranutej ještě chytit konec The Strokes. Mají omračující scénu, strašně moc lidí, je to bombastický a za normálních okolností bych si to asi hodně užíval, protože je mám rád, ale je ve mě furt punková syrovost The Bloody Beetroots a nutí mě na to monstrózní rockový divadlo koukat trochu s despektem. A najednou je konec. Poslední přídavek, Take It Or Leave It, rampy naposledy bliknou a je po všem. Tak zase za rok, Hurikáne!